Legionáři ve Francii? Ztráty těžké, ale za Česko stály!

Je tomu přesně 100 dlouhých let, kdy nejen městy Vouziers a Terron hřměly salvy z děl, ozývaly se bojové výkřiky vojenských velitelů a vzduchem se linula jedovatá pachuť bojových plynů. Oblast francouzského východu byla v druhé polovině října 1918 pohlcena první světovou válkou, jako málokterá jiná. Pro nás, pro Čechy, je toto území o to významnější, protože v něm bojovali a umírali naši předci, čeští vojenští legionáři – muži, kteří se spolu se svými bratry z ruské fronty nejvíce zasadili o to, že se dnes můžeme nazývat Čechy, a ne Rakušany nebo Němci. I když tyto skutečnosti celoživotně znám, až osobní návštěva obou zmíněných měst na mě přenesla skutečný pocit uvědomění. Rád bych se o něj s Vámi v tomto článku podělil.

Na delegace si obecně moc nepotrpím, ale když se objevila možnost poklonit se na pietních místech českým padlým legionářům, neváhal jsem. A to i přes to, že pět ceremonií v jeden den mi i zdálky přišlo hodně náročné. Začínali jsme v sobotu ráno na vojenském hřbitově ve Vouziers, tedy místě, kde stála v polovině října 1918 již uskupená československá brigáda po boku 53.francouzské divize proti bavorské a pruské divizi. Pietní akce se za Česko kromě mě zúčastnila zástupkyně horní komory parlamentu ČR, Anna Hubáčková, a samozřejmě prof. Petr Drulák, český velvyslanec ve Francii. Doprovázeni jsme byli také dechovým souborem z partnerské obce Ratíškovice. Kromě nás byly na místě početné delegace Slovenska, Ruska, Německa a domácí Francie – tedy všech hlavních účastníků války. Když jsem spolu s panem velvyslancem a paní senátorkou položil pietní kytici k pomníku, cítil jsem hrdost. Co však přišlo poté, se těžko slovy popisuje…leč zkusím to. Na konci ceremonie se přehrávaly jedna po druhé národní hymny zúčastněných zemí. Německá hymna, dále ruská, slovenská, francouzská…a pak to přišlo. Když se rozeznívaly první tóny té nejkrásnější skladby na světě, naší národní hymny, Češi začali (na rozdíl od ostatních!) zpívat, jako bychom byli jeden muž, jedna duše. Šel mi mráz po zádech a nesměle jsem se podíval kolem sebe, jestli se to opravdu děje. A dělo! Co jsem ještě viděl? Obdivné pohledy členů ostatních delegací, které doslova říkaly: „Takoví Češi vážně jsou?“… „Stále se jich drží taková jednota a pýcha, která kdysi provázela jejich padlé předky z legií?“… „Kéž i my bychom měli něco takového!“. V tu chvíli jsem cítil největší pýchu na vlastní národ od roku osmdesát devět. Byl jsem hrdý, že jsem Čech…a jsem jím právě díky padlým legionářům, pro které zde právě zpívám naši hymnu! Nádherný zážitek.

Následoval přesun do Terronu, města s válečnou historií daleko krvavější. Místa, které během první světové války představovalo silně strategický bod francouzské fronty a které bylo v druhé polovině října 1918 českými vojáky nejdříve přes velké ztráty ztraceno ve prospěch tří německých dělostřeleckých praporů, aby tento akt neúspěchu vzbudil v našich touhu jej získat zpět. Jednalo se o vůbec první vojenský neúspěch legionářů ve válce a pachuť hořkosti byla o to větší. Prapor pod velením kapitána Husáka pak s radostí přijal rozkaz dobýt Terron zpět! Posílení a doplnění Češi nejdříve doslova proběhli neustálou dělostřeleckou palbou Němců, aby na místě rozpoutali doslova krvavou vřavu s dýkami a bajonety. Boj proti přesile, žádní zajatci – bralo se buď vítězství, nebo smrt. I díky včasnému osazení německých kulometných hnízd začali zanedlouho vítězit Češi a vybudovali si ve městě obranné pozice (již podruhé!). Nadšení našich nad znovudobytím Terronu bylo velké a věhlas vítězství se rychle šířil. I přes opakované pokusy Němců vzít si Terron zpět už naši nepovolili. Raději by zahynuli, než znovu zažily hanbu ze ztráty města. A povedlo se, i když celkové ztráty 2/3 našich jednotek hovoří za vše.

Když znáte celou historii, vše, co se v Terronu stalo, máte tak nějak chuť uctít památku těchto hrdinů o to upřímněji a intenzivněji… Brzy si však uvědomíte, že více úcty, než našim projevili sami Francouzi, našim padlým vyznat jen těžko můžete. Pouhým pohledem zjistíte, že právě stojíte na Československém náměstí, že z něj vede mimo jiné Pražská ulice apod. Opět máte pocit obrovského obdivu a hrdosti.

Asi bych v podobném duchu vyprávění mohl pokračovat u dalších tří ceremonií toho dne, ale to nejpodstatnější, co si z Francie odvážím, je již asi zřejmé. Je úžasné vidět, že jsou na světě místa, kde si Čechů a Česka váží pomalu více, než sami sebe. A ještě více obdivuhodné je, co na těchto místech naši předci dokázali. My už jim to musíme jen nepokazit a naši státnost navždy zachovat.

Čest jejich památce!